Co znamená být člověkem? Téma redakce signály.cz na období podzim 2014 - léto 2015.

Dokázat přijmout sám sebe

8. 5. 2015 18:06

 Rozhovor s psychoterapeutem Jakubem Hučínem o tom, jak ovlivnit pocit vlastní hodnoty. (Výňatek z katolického týdeníku)

Proč se někteří lidé nemají rádi? Co je příčinou?

Jestliže někdo sám sebe nemá rád, obvykle to znamená to, že sám u sebe něco nepřijal. Jedná se tedy o problém sebepřijetí. Ve 20. století psycholog Carl Rogers mluvil o tom, že každý člověk má v sobě dva póly - jaký by chtěl být a jaký ve skutečnosti je. Čím víc si budou tyto póly vzdálené, tím méně bude mít člověk rád sám sebe a tím víc bude sám sebe odmítat. Cílem Rogersovy terapie proto je tyto dva póly k sobě přiblížit, aby člověk akceptoval sám sebe.


Ilustrační foto: Vítek Šimek

To, že se někdo nemá rád, je dáno geneticky, nebo to spíš pramení z výchovy?

Nemyslím, že by se někdo narodil s tím, že se nemá rád. Pocit vlastní hodnoty se vytváří – a to hlavně vlivem prostředí. Přitom platí, že čím bude pro vás určitý člověk důležitější, tím bude pro vás důležitější i jeho mínění o vás. A je pochopitelné, že z hlediska našeho duševního vývoje jsou pro nás nejvýznamnější osoby rodiče. A jestliže rodiče dítě shazují větami jako: „Prosím tě, jdi od toho, zase to pokazíš“, „cos to zase přinesl za známku?“ nebo „po kom ty jsi?“, dokážete si představit, jaké si asi dítě o sobě vytvoří mínění a jak se bude utvářet vědomí jeho vlastní hodnoty.

Jak by tedy měli rodiče své děti vychovávat, aby tomu negativnímu zabránili?

To, co posiluje vlastní hodnotu dítěte, je pochvala, ocenění. Rodičovské povzbuzení a ujištění, že ho mají i přes jeho neúspěch rádi, dítěti pomáhá přijmout skutečnost, že je chybující a že se mu nemusí vždycky všechno podařit. To ale bývá problém u ambiciózních rodičů, kteří jsou na dítě hodně nároční. Jejich dítě musí stále něco dohánět, nikdy není dost dobré, aby ho mohli ocenit, a tehdy v dítěti vzniká pocit nedostatečnosti – ať udělá cokoli, nestačí to. A rozdíl mezi ideálním a reálným „já“ roste.

Mluvíte o tom, že pocit vlastní hodnoty vzniká v dětství. Může člověk pocit vlastní hodnoty nějak ovlivnit i v dospělosti?

Určitě. K tomu je ale třeba si uvědomit jednu důležitou věc: pocit vlastní hodnoty nevzniká rozumovou úvahou, ale emocionálním prožitkem sebe sama. Přitom většina z nás raději pracuje s rozumovou složkou, emocí se bojíme, protože jsou pro nás méně uchopitelné. Ale vlastní hodnotu nevymyslíme, musíme ji zažít. Proto člověk, který by chtěl něco udělat pro pocit vlastní hodnoty, potřebuje objevit to, co mu jde a kde může prožít, že něco dokáže.

U katolíků se často setkáváme s nepřijetím sebe sama. Je snad důvod v tom, že moc dobře vědí, jací by měli být?

Zdá se, že se mezi křesťany skutečně ve větší míře shromažďují lidé, kteří mají problém s vlastní hodnotou. Možná je to proto, že v církevním společenství často zaznívá téma hříchu, viny a lidské nedostatečnosti - a na to člověk, který má problém se sebepřijetím, velmi dobře slyší. V křesťanství je také klíčovou osobou Ježíš. Když si v evangeliu čteme o tom, jak přistupoval k lidem, zjistíme, že nesoudí, ale přijímá nás takové, jací jsme. A toto vědomí působí na člověka s nízkým pocitem vlastní hodnoty jako živá voda. A zároveň mu umožňuje, aby přijal sám sebe.

Někteří věřící vidí vzor ve středověkých sebemrskačích, často mají pocit, že nesebeláska je jejich pokora, že si uvědomují svou nedostatečnost...

Řada křesťanů si myslí, že nejpokornější je ten, kdo sám sebou nejvíc opovrhuje. Ale když se podíváme na to, jak pokoru chápou biblické texty, zjistíme, že pokora neznamená nemít žádnou hodnotu, ale dívat se na sebe pravdivě a vnímat sebe takového, jaký jsem. Pokora je přesně ten postoj, který patří ke zdravému člověku: uvědomuje si, že řada věcí v jeho životě není ideální, ale přesto s tím může žít a přijímá to.

Člověk může mít často pocit, že je velký hříšník, sám sobě nechce odpustit a má pocit, že ani Bůh mu nemůže odpustit. Co byste jim na to řekl?

Otázka odpuštění se sebepřijetím velice úzce souvisí. Budu schopný odpustit člověku, který mi něco udělal, jen tehdy, když přijmu, třeba i s bolestí, že se to v mém životě událo. Pokud budu takovou událost popírat, odmítat, nebudu schopen druhému odpustit. Stejně tak když se budu snažit vymazat ze své paměti, ze svého života něco, co jsem udělal druhému člověku já. V takovém případě zase nedokážu odpustit sám sobě. Vědomí, že se mi stalo něco zlého, nebo že jsem něco zlého způsobil já, může být bolestivé, patří k němu i pláč nebo hněv, ale jen tak jsme schopni odpustit.

Jaké nemoci z nedostatečného sebepřijetí mohou plynout a kdy bychom se měli začít léčit?

Pokud nepřijímám sám sebe a nemám rád sám sebe, začnu si ubližovat. U takových lidí se setkáme se sebedestruktivním chováním nebo zanedbáváním péče o sebe. Jedním z typických onemocnění, jehož příčinou je odmíntutí sebe sama, je porucha příjmu potravy mentální anorexie. Někdy se s postojem odmítnutí sebe sama můžeme setkat i u obézních lidí, kteří vědomě zanedbávají své zdraví. Bývá někdy těžké takové lidi motivovat k léčbě. Nemůžeme jim říci: „Jdi se léčit, máš problém.“ Pokud skutečně mají problém s vlastní hodnotou, jen jim ji ještě snížíme a oni budou reagovat odmítavě. Pro jakoukoli léčbu je nutným předpokladem, aby sám nemocný člověk připustil, že má problém.


Jakub Hučín

Jak rozkódovat ten problém? Dal byste nám stručný návod na sebepoznání, které je pro sebepřijetí klíčové?

Sebepoznání a přijímání sebe sama je práce na celý život. Abychom to dokázali, můžeme se zaměřit na dvě důležité oblasti ve svém životě: přemýšlet o své životní historii a o svém současném životě. Můžu začít třeba od toho, jak jsem přišel ke svému jménu, kdo mi ho dal, kdo o tom rozhodl, můžu přemýšlet o tom, jak se mi dařilo v sourozeneckých nebo vrstevnických vztazích, jak se ke mně chovali rodiče, jestli mě povzbuzovali, nebo jestli jsem se musel hodně snažit, abych získal jejich lásku... Když budu přemýšlet o svém současném životě, můžu si pokládat otázky: jak prožívám nyní svůj život? Jsem spokojený? Pokud ne, co mi chybí? Jaké jsou moje hodnoty a co mi brání, abych je prožíval? Mám přístup ke svým emocím? Cestou k sebepoznání je tedy reflexe toho, jak žiji.

Zobrazeno 2859×

Komentáře

Honzi001

Tohle stojí za zamyšlení nad sebou samým.

JiříB

Inspirující.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka