Téma sebevědomí mě provází celým životem, proto jsem se rozhodla k němu napsat pár řádků.
Už jako malé miminko jsem byla takový ten „puclík“, co si ho každý rád pomazlil, ale mnoho lidí neopomnělo mé mamince říci, že jsem buclatá. Taková holčička s plnými tvářičkami jsem zůstala celé dětství a tento problém mě provázel asi do čtrnácti let. Nikdy jsem nebyla tlustá, ale byla jsem oplácaná, nebyla jsem zkrátka žádná vychrtlina. Příbuzní, kteří mi asi chtěli pomoci bojovat s mou postavou, mi často říkali, že bych měla zhubnout a jako dnes si pamatuji zázračnou formulaci mého bratránka, který mi na koupališti řekl, že „mám vanu“, čímž nemyslel, že bych se stala majitelkou jednoho kousku vybavení koupelny, ale že mám tlusté bříško. Nevěděla jsem, jestli se lidé „s vanou“ můžou koupat nebo jestli by si na sebe měli obléct neoprén a trošku mi tím pokazil celý den na koupališti.
Také mi hodně lidí z mého okolí říkalo, že zpívám falešně, což se naštěstí nepotvrdilo, když jsem se dostala do jednoho pěveckého a tanečního kroužku, který naštěstí zanikl asi až pět let po mém odchodu z něj, takže to snad nebylo tím, že bych za jeho zkázu byla odpovědná já a můj falešný zpěv.
Tedy stále jsem trpěla velmi nízkým sebevědomím a myslím, že pokud člověk trpí tolik let, že se to na něm musí podepsat i do budoucna. Na mně se to projevilo hlavně v tom, že jsem si vůbec nevěřila a byla jsem taková ta šedá myška v koutě, kterou si tam ale nikdo nenašel. Měla jsem deprese, kdy jsem si myslela, že mě nikdo nemá rád, že jsem škaredá. Říkala jsem si, že by mi bylo lépe, kdybych umřela a uvažovala jsem, jaké prostředky by byly nejlepší. Bylo štěstím, že jsem v tu dobu věřila v Boha, víra mi zabránila v tom skončit můj život.
Někdy v pubertě jsem začala číst chytré články o sebevědomí a díky nim se také mé sebevědomí trošku zvedlo. Také jsem hodně zhubla a začala jsem vnímat zájem opačného pohlaví.
Foto: fiddle oak via Compfight cc
Umět říkat "ne"
Bohužel mi stále zůstává jedna vlastnost, se kterou pomalu bojuji, někdy úspěšně a jindy méně úspěšně. A tou vlastností je, že nedokáži říci „ne“. Říkám si, že když řeknu „ne“, že už mě ta osoba nebude mít ráda, že o mě ztratí zájem. Takže jsem pak chodila na různé předváděcí akce kamarádek s plnou peněženkou (peníze jsem naštěstí vydělávala na brigádě a později v zaměstnání, takže tyto mé aktivity nemuseli podporovat mí rodiče). A i když jsem krém proti vráskám za 1.000,- Kč opravdu nepotřebovala, nedokázala jsem říci „ne“. Ani jsem si pak nepotřebovala objednat další várku krémů za nehoráznou částku, které mi nevyhovovaly, ale když kamarádka říkala, že díky mě může postoupit na vyšší pozici ve firmě, přece bych jí neřekla, že jí nepomůžu.
Jediné „ne“, které jsem říkala, bylo zájemcům o vztah se mnou, kde nebyly city oboustranné. Samozřejmě vždy slušnou a pěknou formou, ale jasně, aby protějšek nezůstal na pochybách a nedělala jsem mu falešné naděje, protože toto jsem ani já neměla ráda v opačné variantě. I na brigádě byl každý zvyklý, že mu pomůžu udělat jeho práci, protože nedokáži říci „ne“. Asi na mně jde tato vlastnost tak vidět, že když jdu parkem, oslovují mě podnapilí bezdomovci s prosbou o finanční pomoc.
V současné době už dokáži říci „ne“, ale dříve, i když jsem pak na sebe byla dodatečně hodně nazlobená, desetikorunu jsem u sebe vždycky našla a věřím, že alkohol za ni byl výborný... Nyní to mám tak půl napůl, že někdy „ne“ dokáži říci, ale někdy ho stále říci nedokáži, abych o toho druhého nepřišla. Proto když mě oslovují různí lidé, kteří nabízí nějaké produkty, raději jim rovnou řeknu, že spěchám, abych pak nestála před volbou, zda „ano“ či „ne“. A pokud se nad tím zamyslím poctivě, nemyslím si, že by lidem z mého okolí, které mám ráda, mé „ne“ vadilo a přestali mě mít kvůli tomu rádi.
Jsem jedinečná
Za těch třicet let mého života jsem si uvědomila, kdo jsem. Že jsem dítě Boží, které Bůh stvořil s jeho dobrými i špatnými stránkami. Určitě nejsem pyšná, ale myslím, že mám tu správnou sebedůvěru. Cítím, že jsem nějak skromná a pokorná, ale přitom už nejsem ten uzlíček, kterým jsem bývala, když jsem byla mladši. A trošku lituji, že jsem měla dětství a dospívání spojené i s touto oblastí. Ale na druhou stranu jsem ráda, že nejsem jako lidé, se kterými se někdy setkávám, jejichž vysoké sebevědomí sahá téměř do nebes.
Tomu, kdo má nízké sebevědomí, doporučuji, aby si uvědomil, že je jedinečný. Nikdo jiný na světě není stejný, jako on. I když má třeba křivý nos nebo pár kilo navíc, je to on, koho Bůh stvořil ke svému obrazu. Myslím, že na sebevědomí se musí pracovat, protože každý máme něco, co se nám na sobě nelíbí, ale měli bychom si uvědomit, že máme také hodně předností, které nemusí spočívat jen ve fyzickém vzhledu, ale třeba v některých jedinečných vlastnostech.
@theofila Mnohokrát děkuji!
Sebevědomí mne vede k rozvodu.Už se cítím,jak pejsek v útulku:Jsem krotký a dobromyslný,kdo mě chce...?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.