Jsme povoláni k lásce

Církev pohlíží na člověka v jeho celistvosti: s jeho duší i tělem, potenciálem i hříšností. Co je v perspektivě katolické antropologie jedním z nejdůležitějších cílů lidského života?

V síle Ježíše zmrtvýchvstalého je možné uskutečnit to, co je v člověku od chvíle stvoření zakódováno: povolání k lásce. Znovu nastolovat harmonii lidské bytosti. Mimo jiné i proto je plné vítězství Krista spojeno opět se vzkříšením našeho těla. Spása se neodehrává mimo svět, avšak zároveň viditelný svět přesahuje.

Člověk má vznešené povolání, ke kterému dostává od svého stvořitele podporu a pomoc: Zobrazovat celou svou bytostí a svými vztahy Boha Trojici. Být zviditelněním Boží lásky. Vesmír i věčnost se jeví jako místo stvořené pro osobní společenství a pro vztahy, pro lásku. Slovo láska přesně vyjadřuje to, co je v člověku zakódováno od stvoření. Proto je láska tak silná a okouzlující, proto po lásce každý (i nevěřící!) tak touží.

(foto: Adriana Cecchi. flickr.com, creative commons)

Láska je ve své podstatě vztahem mezi osobami Trojice. Pro nás lidi je výzvou a úkolem, ale též darem, který nám byl vložen „do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Základní povolání člověka je láska. Člověk svého naplnění, své skutečné seberealizace a smysluplnosti života dosahuje tím, že žije láskou. „Člověk může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého“ (Gaudiumet spes, 24).

Vidět člověka tímto způsobem je osvobozující, krásné a okouzlující. Zároveň též odpovědné. Být člověkem na míru Boží je nelehký úkol. Avšak je zbytečné podlehnout slabosti a malomyslnosti. Pro jeho naplnění nikomu nechybí Boží pomoc a společenství církve. Vždyť „cestou církve je člověk“ (Jan Pavel II., Redemptor hominis, 14).

Autor: P. Jan Balík. Text je částí úvodu k brožuře Člověk a jeho vztahy (katecheze z CSA 2014).