Člověk – bytost vztahová

"Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla království Božího" (sv. Lev Veliký, Sermones, 21; in: KKC 1691).

V předchozím článku jsme se pokoušeli odpovědět na otázku po Božím obrazu v lidské celistvosti, a dospěli jsme k možnému řešení v souvislosti s osobou člověka. Podívejme se nyní, jakým způsobem křesťanství pohlíží na pojem osoba ve spojitosti s Božím obrazem.

V dějinách filosofie se paradoxně pojem „osoby“ začíná důrazněji akcentovat až s příchodem křesťanství. Příčinou tohoto „personalistického obratu“ jsou velké teologické spory křesťanského starověku, které vyústily ve formulaci trinitologické a christologické nauky.

Tehdejší užívání tohoto výrazu – řeckého πρόσωπον, latinského persona – dosud nemělo ve filosofii uplatnění; v řečtině původně znamenalo prostě „obličej“, „tvář“, v latině pak eventuelně „masku“, resp. „divadelní roli“. Do teologie „osobu“ uvedl až zmiňovaný Tertulián a své vítězné tažení do intelektuálního světa podnikla „osoba“ s velkými koncily.

Velmi lapidárně řečeno, klíčovou otázkou bylo, jak formulovat vyznání víry v jednoho Boha (Dt 6,4; Mk 12,29), který je Otec, Syn a Duch Svatý (Mt 28,19). Vodítkem se stává Kristův výrok „já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30) – tedy jedno, nikoli jeden. Církev tedy – hovoří-li o Bohu (a musí tak činit vždy s respektem vůči Bohu vždy většímu) – hovoří o jediné božské přirozenosti a podstatě, avšak o rozlišení tří osob v Nejsvětější Trojici.

Ortodoxie zde stojí mezi dvěma extrémy – modalismem na jedné straně, který rozlišení mezi osobami stírá a jednotlivé osoby chápe jen jako „způsoby (mody)“, jimiž se jediný Bůh „jeví“, a triteismem na straně druhé, který upírá osobám Trojice společnou božskou podstatu a v důsledku vede k trojbožství.

Podobně přispěl pojem osoby k vyřešení sporů o Kristovo božství a lidství – jak je kupříkladu možné smířit Boží nesmrtelnost s Ježíšovou smrtí na kříži? Odpověď církve spočívá v rozlišení mezi božskou a lidskou přirozeností, Kristovým božstvím a lidstvím, které jsou spojeny v jediné osobě Ježíše Krista. Takto vyznávají víru koncily v Efezu a v Chalkédonu.

El Greco: Kristus Spasitel (Španělsko, cca 1600)

Co znamená »osoba«?

Definitivně ve filosofii zdomácněl pojem osoby až s Boëthiem. Od něj také pochází ona známá definice osoby jako „individuální podstaty rozumové přirozenosti“. Zde se však opět objevuje riziko, s nímž jsme se setkali již u augustinovského pojetí Božího obrazu – vymezení člověka jakožto bytosti racionální, rozum užívající, tedy opět redukce na duševní aspekt lidské bytosti.

Proti tomu podtrhuje Romano Guardini: „Na otázku: »Co je tvá osoba?« nemohu odpovědět: »Je to mé tělo, má duše, můj rozum, má vůle, má svoboda, můj duch.« (…) Celá skutečnost člověka, nejen jeho vědomí a svoboda, patří do oblasti osoby, spadá do její odpovědnosti a je určena rázem důstojnosti.“

Dalším rizikem je důraz na přirozenost, tedy lidskost. Přirozenost jakožto filosofická kategorie je sama o sobě neindividuální, neosobní. Nebezpečí tedy spočívá v upřednostnění přirozenosti (zjednodušeně řečeno „věci“, principu) před osobou. V důsledku pak budeme s to obětovat konkrétního člověka (osobu) neosobním idejím (principům).

Jeden z „otců“ personalismu, Martin Buber, uvádí, že člověk může navázat dva základní vztahy: Já-Ty, tedy vztah dialogu dvou subjektů, dvou osob, který zahrnuje celou bytost, a vztah Já-Ono, tedy vztah subjektu a objektu, osoby a věci, který není celobytostní. K tomu Buber dodává:

„Není žádné já o sobě, nýbrž jen já základního slova Já-Ty a já základního slova Já-Ono.“ Lidská bytost, bytost osobní, je tedy bytost vztahová.

Vidíme zde, že i v tomto ohledu je člověk Božím obrazem – trinitární teologie předpokládá, že jednotlivé Osoby Trojice jsou konstituovány svými vztahy: je to Otec, který rodí Syna, a Syn, který je rozen Otcem; je to Duch, který je Otcem i Synem vydechován.

Ukazuje se tedy, že koncepce Božího obrazu coby osobního charakteru je nosná a plodná. Svůj význam má nadto nejen v antropologii, ale i v teologii – jeden z největších problémů, s nimiž se současný člověk ve vztahu k Bohu potýká, je zjevně potíž přijmout Boha nikoli coby neosobní božstvo, ale jako Boha osobního charakteru. Zvláště v naší zemi převládá nikoli striktní ateismus, nýbrž spíše tu více, tu méně výrazně artikulovaná víra v „něco nad námi“, v neosobní sílu, mocnost, nadpřirozeno.

Bůh však v žádném případě není „něco“, nýbrž „Někdo“.

Bůh sám se představuje osobně – protože jen osoba je s to vést dialog. Ve Starém zákoně je to Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův (Ex 3,6), v Novém zákoně pak Bůh a Otec Ježíše Krista (2 Kor 1,3 aj.). Dialog, který Bůh s člověkem navazuje, je odrazem vnitřního dialogu v Trojici, který Bůh neustále vede. Život, který Bůh dává člověku, je plodem intenzivního vnitřního Božího života. Lidská relacionalita je zrcadlením relacionality Boží. Člověk je ze své podstaty povolán k tomu, aby žil vztahy, aby žil ve společenství osob – neboť sám Bůh je společenství Osob.

Andrej Rublev: Trojice (Rusko, poč. 15. stol.)

A to, že je člověk osoba, tedy bytost vztahová, je „záchranným lanem“ před dvěma nebezpečnými extrémy. Na jedné straně je to Skylla naprostého individualismu, ignorující neodmyslitelné mezilidské vazby. Na straně druhé pak hrozí Charybda agresivních kolektivistických pojetí člověka a lidstva, chápajících lidského jedince jen jako „by-product“ masy, hmoty, „světového ducha“ či čehokoli jiného.

Nejhorším zločinem je pak redukce osoby na věc – když z „Já“ učiníme „Ono“. Stane-li se tak ve vztahu k Bohu, výsledkem je magie, snaha využít „nadpřirozených sil“ jako nástroje ve vlastní prospěch. Stane-li se tak ve vztahu k člověku, výsledkem jsou zločiny proti lidskosti, jako jsou totalitní režimy, v nichž je člověk jen položkou v tabulce, „lidským materiálem“. Zmocnit se, vlastnit, využít, zneužít, zničit mohu jen věc – nikoli však osobu. Jak podotýká Emmanuel Lévinas: „Ve tváři druhého člověka je vepsáno přikázání Nezabiješ.“

Člověk je osoba už jen tím, že existuje – že je Bohem zamýšlen, chtěn a stvořen. Člověk je osobní bytostí, protože je od Boha povolán k životu a ke vztahu lásky, jejž s ním Bůh navazuje. A chápeme-li „milovat“ jako „chtít dobro druhého“, je člověk plodem lásky už z hlediska svého vlastního bytí, neboť „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). Člověk je proto, že jej Bůh miluje a v lásce říká: „Chci, abys byl.“

Použitá literatura:

• Altrichter, Michal: Příručka spirituální teologie (Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2007)
• Altrichter, Michal et al.: Osoba – osobnost – osobitost (Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2004)
• Beinert, Wolfgang: Slovník katolické dogmatiky (Matice cyrilometodějská, Olomouc 1994)
• Buber, Martin: Já a ty (Mladá fronta, Praha 1969)
• Guardini, Romano: Svět a osoba (Trinitas, Svitavy 2005)
• Halík, Tomáš: Chci, abys byl (Lidové noviny, Praha 2012)
• Rahner, Karl; Vorgrimler, Herbert: Teologický slovník (Vyšehrad, Praha 2009)