Celé téma Tajemství člověka vychází z katolické antropologie. Základní předpoklady a rysy pohledu katolické církve na člověka čtivě shrnuje tento text P. Jana Balíka.
Hledat celistvou pravdu
Člověk hledá pravdu o světě, ve kterém žije. Avšak nejpalčivější tázání je po smyslu sebe sama. Podle toho, jaké poznání má člověk sám o sobě, jedná a nastavuje si své životní cíle. Nejhorší nemoc, která může člověka postihnout, je rezignace na hledání pravdy a následný život podle hesla: co je příjemné, je dobré; co je užitečné, je i dovolené.
Hledat pravdu v její celistvosti předpokládá ochotu slaďovat lidskou moudrost (přírodní vědy a filosofii) se zjevením (Písmo svaté, víra církve). Ve své podstatě si nemůže lidský rozum (věda) a víra odporovat, ba naopak. Jsou to dvě křídla, kterými „se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy.“ (Jan Pavel II. – Fides et ratio, úvod). Celistvé poznání člověka je výsledkem setkání filosofie a teologie, osoby i společnosti, dějin i současnosti, jednotlivých věd, umění i víry.
Prioritou antropologie (vědy o člověku) je odhalení základních, do člověka stvořitelem vdechnutých, pravidel (přirozenost člověka) a objevení cíle člověka jako osoby (láska, věčnost). To pak následně umožní vymezit pravé místo člověka ve světě a odhalit prostor skutečné lidské svobody. Takto uvažoval sv. Tomáš Akvinský: snažil se o celistvý pohled. Takový pohled se podařil i sv. Janu Pavlu II. v Teologii těla. Další knihou, která o člověku hovoří tímto celistvých způsobem, je Kompendium sociální nauky církve.
Jan Pavel II. (foto: Dennis Jarvis, flickr.com, creative commons)
Základy katolické antropologie
Čím dalším se vyznačuje katolická antropologie?
Z tohoto důvodu můžeme tvrdit, že katolická církev je nejblíže lidskosti, že je pamětí lidstva a že její pohled na člověka je plný radosti a žasnutí. Kdo by mohl popřít, že svatí jsou krásní, realizovaní a radostní lidé!
Jaké další klíčové výpovědi o člověku církev vnímá? Bůh stvořil vše viditelné (hmotu, přírodu, vesmír) i neviditelné (duchové bytosti). Pak obojí spojil a stvořil člověka, který je jednotou těla a duše (KKC 327). Tehdy viděl, že je to velmi dobré (Gn 1,31). Člověka stvořil ke své podobě, k podobě Trojice, společenství osob; stvořil ho jako muže a ženu (Gn 1,26-27). Z tohoto důvodu má člověk ve světě privilegované postavení. Je partnerem dialogu s Bohem a svou lidskou tělesností vnáší do viditelného světa neviditelné; jednota muže a ženy je nejintenzivnějším zobrazením Trojice. Tělo člověka má schopnost vyjadřovat lásku, která se projevuje v sebe-darování osoby osobě. Prostřednictvím těla muž a žena vnímají, že jsou stvořeni jeden pro druhého, aby vytvářeli jednotu.
Avšak k celistvé antropologii patří i zpráva o hříchu, který je ze strany člověka negací svobody, odmítnutím Boží lásky a uzavřením se ve svém egoistickém já. Odpovědí na hřích jsou dějiny spásy a historie Božího milosrdenství, Boží lásky, která je větší než hřích a nevěrnost člověka.
Hřích, který vstoupil do života člověka, způsobil chaos, zmatek, rozvrat, rozvod a to v mnoha rovinách:
Člověk x Bůh: místo vztahu se objevuje nedůvěra a strach.
Muž x žena: místo vzájemného darování přichází nadvláda a konflikt, zneužití druhého.
Rozum x touha: místo harmonie nastupuje žádostivost a nesvoboda.
Člověk x stvoření: místo vzájemného respektu se objevuje těžká práce, bolestný porod a vykořisťování země člověkem.
Tělo x duše: nemoc, smrt a zánik těla narušují krásu stvoření.
V této perspektivě Kristus přichází, aby rozdělené spojil, aby člověk mohl najít znovu cestu k harmonii... O tom ale až v příštím článku.
Autor: P. Jan Balík, kráceno redakcí signály.cz. Text je úvodem k brožuře Člověk a jeho vztahy (katecheze z CSA 2014).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.